Virtuální prohlídka

PREPARE (JAMES 4:7)

How does one explain what people do to each other? I understood it when I was a child or at least in my memory it seems like I was a child. My friends, new or old, if he was mean to me - in turn I would be mean to him and vice versa. To every action there is an equal and opposite reaction. No matter how much it is discussed that anger and revenge stay in genes for generations, people in the power will hurt others if they get the chance. What matters during such times is how well one handles himself. If hatred is what you get, the easiest answer is hate them back. But with this, what happens is you are in a circle - you swing the stick, someone else swings it on you and elsewhere someone else on them and it keeps going on. What I did is forgive the person, the people and moved on, it made my life much easier. Hatred is a big burden, why carry it? I accepted what life did to me to my family and, nevertheless I went on to make my own family and to my best understanding I gave my children the secret of happiness – forgiveness. (Athens, Greece, 1999)

Jak by se dalo vysvětlit, co si lidé dokáží sami sobě udělat? Pochopila jsem to, když jsem byla dítě. Alespoň v mých představách jsem asi dítě byla. Pokud na mně někdo byl zlý – třeba moji přátelé, vrátila jsem mu to stejným metrem. To samé dělali i ostatní mě. Každá akce vyvolá reakci. I když se o tom mluví, že zloba a touha po pomstě přetrvává v genech pro generace, lidé v mocenském postavení vždy využijí situace a budou chtít lidem ublížit. V takových dobách je důležité to, jak člověk zvládá především sám sebe. Pokud je člověk vystaven nenávisti, je nejjednodušší oplatit stejně … ale co se pak stane? Zůstanete uvěznění v začarovaném kruhu. Vy uhodíte, někdo uhodí vás a někde uhodí někdo někoho dalšího, a ten zase dále, a tak pořád. Udělala jsem to, že jsem tomu člověku, lidem odpustila a posunula se dál. Život se pak žije snáze. Nenávist je veliká přítěž, tak proč ji sebou vláčet? Smířila jsem se s tím, co život udělal mně a mé rodině a presto jsem byla schopna si vybudovat rodinu svojí. Vidím to tak, že jsem mým dětem předala tajemství životního štěstí – odpuštění. (Atény, Řecko, 1999)

MY HEART (PSALMS 9:1)

When I was a child, I remember the days when we as a family would go to pick fruits. The tree which looked full of colourful fruits, soon looked empty. It made me feel sorry for the tree. My grandfather never plucked the fruits, he was more concerned about the leaves growing, and would be cleaning and inspecting them. He told me someday we will become part of this tree, as we are earth, so the strongest connection we humans have is to nature. Plucking fruits, watering plants, it all is a part of growing together, together we stand and together we fall. There was never a tree in front of my windows, long time never been trees but I always saw one and it was very real. It took years of therapy to realize it was my imagination. Imagination is a cure in many ways, it helps to give hope in positive future. It is the imagination of the tree that kept me going as a child, I forgot about hunger, toys, friends and lost family. As I spend all day, and at times nights, seeing my family around the tree. Today, I walk in my garden, take care of my plants and tree and wait to become to merge with the tree and join my long-lost dearest ones. (Hackney, London, UK, 2001)

Vzpomínám na dětství, na dny, kdy jsme jako rodina šli na ovoce. Plný strom barevného ovoce byl brzy prázdný. Bylo mi toho stromu líto. Můj děda ovoce nikdy netrhal. Zajímal se o listy, čistil je a sledoval, zda rostou dobře. Řekl mi, že jednou i my budeme součást tohoto stromu, protože jsme země a naší největší vazbou je vazba na přírodu. Trhat ovoce, zalévat květiny, to vše je součástí společného růstu. Společně stojíme, společně klesáme. Před mými okny dlouho nebyly stromy, ale já jsem tam jeden přesto stále viděl. Léta terapie mě přivedly k uvědomění, že ten strom byl pouze v mé představě. Imaginace je forma léčby, dává naději v lepší budoucnost. Byla to právě představa toho stromu, která doprovázela celé moje dětství a dávala mi zapomenout na hlad, nedostatek hraček, přátel a celé ztracené rodiny. Někdy jsem celé dny i noci vídal mou rodinu kolem toho stromu. Dnes chodím po své zahradě, starám se o rostliny a stromy a čekám, až splynu se stromem, abych se opět setkal s mými dávno ztracenými drahými. (Hackney, Londýn, UK, 2001)

MY LIGHT (PSALMS 27:1)

The mirror scared me. Some bright light would disturb the picture and create a panic in me. I would keep touching my face and trying to feel it, is it there. This is what I was told is called installed fear, and it is connected with humiliation. I face this for years. Sometimes, I would avoid people, places. Soon I realized it is not me, and I have to come over it. But I didn’t want help of any specialist. I wanted to solve it myself. And when you truly want something, it takes very short time to solve it within. I realized, I put fear in me, nobody else. I wanted to be perfect, ideal, nobody should give me a bad look. So, I said stop, I need to stop bothering about others and start to think of how I see myself. I first needed to learn to smile at myself, and I did, and since I accepted myself my flaws my holocaust heritage, I learned to love myself and started loving others. (Windsor, Canada, 2003)

Ze zrcadla jsem měl vždycky strach. Když jsem se do něj podíval, vždy jsem náhle uviděl světlo a pocítil paniku. Musel jsem si pak sahat na obličej, abych se přesvědčil, zda tam je. Tomuto se říká, tuším, získaný strach a souvisí to s ponížením. Čelím tomu pocitu roky. Občas jsem měl období, že jsem se lidem a určitým místům vyhýbal. Pak jsem si ale uvědomil, že to nejsem já a musím to překonat. Nechtěl jsem však pomoc specialistů. Chtěl jsem to vyřešit sám. A když něco opravdu chcete, tak pak trvá jen chvilku to vnitřně vyřešit. Pochopil jsem, že strach jsem si vybudoval sám, nikdo mi ho do mysli nevložil. Chtěl jsem prostě být perfektní, ideální a nikdo o mě nesměl zavadit křivým pohledem. A tak jsem si řekl dost, musím se přestat obírat tím, co si myslí druzí a začít myslet za sebe. Prvním krokem bylo naučit se na sebe usmívat - a to jsem dělal. Od té doby, co jsem přijal sebe a své chyby, svůj holokaust, začal jsem mít rád i ostatní. (Windsor, Kanada, 2003)

IT EXISTS (I KINGS 18:X)

I do not recall much from the camps, but there is one striking image of everyone looking the same. Same size, similar clothing, same expression. Once I grew up and after years It came to me – the people were different but they looked same because they were sick of being hungry, their clothes was different but the same worn, never to be washed, worn so much that the only remaining colours would be grey and black.. Today, I look at people and I still feel all are same. People may be of different sizes, eat different, express different, but we are actually the same. Why we need dramatic times in history to bring us united? Why only then we are honest, helping? If we keep such experiences and live united even in good times, our tomorrow would mean happy life. (Boston, USA, 2005)

Moc si toho z lágru nepamatuju, ale jedna věc mi zůstala, jak tam všichni vypadali stejně. Stejně velcí, podobné oblečení, stejný výraz. Pochopila jsem to, až když jsem dospěla. Lidé byli rozdílní, ale vypadali podobně, protože byli nemocní z hladu, oblečení měli různé, ale všichni stejně obnošené, nikdy nevyprané. Obnošené natolik, že z barev zůstala jen šedivá a černá. I dnes, když se rozhlédnu kolem mám v sobě pořád ten pocit, že jsou lidé stejní. Možná jsou jinak velcí, stravují se jinak, jinak se vyjadřují, ale všichni jsme stejní. Proč potřebujeme dramatická období, aby nás svedla dohromady? Proč jen tehdy jsme více upřímní, nápomocní? Pokud si tyto zkušenosti zachováme a budeme žít tou provázaností také v dobrých časech, tak to bude znamenat, že zítra budeme žít šťastný život. (Boston, USA, 2005)

MY PRECIOUS CHILD (JEREMIAH 31:20)

Being free is valued only when freedom to move around has been taken away. The first strong visual, I remember was people rushing towards each other. It seemed like almost a dance performance. There was a lot of hand movement but no touching. Lot of speaking. What people were doing? They were helping each other to get somewhere or find someone, mostly a child. Hand movements, gestures, all this nonverbal language which everyone understood then. It was a day when we all found something together. It is not the people we knew or the suffering we had, it was the realization of overcoming something, surviving together. (Munich, Germany, 2003)

Svobody si ceníme jen tehdy, když je nám odepřena. První silný obraz, který si vybavuju, byli lidé, kteří kolem sebe pobíhali. Vypadalo to skoro jako taneční představení. Bylo tam hodně mávání a pohybů rukou, ale nedotýkali se. Tok řeči. Co ti lidé dělali? Pomáhali si vzájemně někam dostat, někoho najít, hlavně děti. Pohyby rukou, gesta, všechna ta nonverbální řeč, které každý rozuměl. Ten den jsme všichni něco společného našli. Nebylo to o lidech, které jsme znali nebo utrpení, které jsme sdíleli, bylo to uvědomění si, že něco překonáváme, že společně chceme přežít. (Mnichov, Německo, 2003)

WHERE ARE YOU (GENESIS 3:9)

After all I experienced in life, one day I had a calling, a dream, a voice. You may call it whatever you want. After which I began to see the world completely different way. It was a feeling of mass knowledge. And all I knew I wanted to do, is to help people, guide them and make them see beyond what the eyes see and the ears hear. Senses and intuition play a very important part in our lives. We currently live in times where what we see or read may not be true. It may be just a diversion created by a powerful society. Do not follow what they told you is important, like the material things. Follow your footprints of your inner voice. I help people to go in, to start the inner conversation. Am pulling them away from religion, from politics. (Berlin, Germany, 2019)

Po tom, co jsem všechno prožil, přišlo jeden den volání, sen, hlas. Říkejte tomu jakkoli chcete. Poté jsem začal vidět svět úplně jinak. Začal jsem cítit kolektivní vědění. A jediné, co jsem věděl, bylo, že chci pomáhat lidem. Směrovat je a ukázat jim svět, který je za tím, co vidíme a slyšíme. Naše smysly a intuice hrají velkou roli v našich životech. Žijeme v době, kde to, co čteme, nemusí být pravda. Může to být jenom odvádění pozornosti řízené mocnými. Neposlouchejte, co vám předkládají jako důležité, třeba materiální věci. Následujte otisky svého vnitřního hlasu. Já pomáhám lidem, aby šli dovnitř, aby započali ten vnitřní dialog. Odvádím je od náboženství, od politiky. (Berlín, Německo, 2019)

PATIENTLY WAITING (ISAIAH 30:18)

When I was a child, I was told beyond the skies lives god who answers all your questions. What is alarming to me was how I looked upon the sky and spoke to god only in dire situations. I never remembered god or thought of god in good times, it was always in bad times. But I learned as time went to be more connected to god and to find joy in simple moments. I like the prayer that speaks of patiently waiting. You know answers to what and why happened will never come, so I stopped asking these big questions. I live for simple things, walks, friends, dance and the profession I love. (Manila, Philippines, 2007)

Když jsem byla dítě, tak mi všichni říkali, že na nebi žije bůh, který zodpoví všechny otázky. Co mě zaráží je, jak málo jsem se v dobrých časech dívala k nebesům a vedla s bohem rozhovor. Nikdy jsem si na boha nevzpomněla, když mi bylo dobře. Jen když dobře nebylo. Ale po čase jsem se naučila být více v jednotě s bohem a nalézat radost v jednoduchých věcech. Mám ráda modlitbu, kde se hovoří o trpělivém čekání. Víte co, odpovědi na velké otázky, co a proč se nám stalo, stejně nikdy nepřijdou. A já jsem se odnaučila tyto velké otázky pokládat. Žiju malými věcmi. Mám ráda procházky, přátele, tanec a miluji svou profesi. (Manila, Filipíny, 2007)

I (I AM) (GENESIS 45:3)

We were told to sit and not move and this went on for hours and days. Very soon the human body, mind got adapted to the daily routine of not moving. I could not move and all I did was sat. My bones and muscles felt like they needed to stretch but I could not walk or run, there was no activity allowed. When the day of freedom and movement came and we all could leave, I could not. My body refused. I sat and sat for a long time. Someone got me a blanket and water and I continued sitting. But freedom was there. I did not feel the joy but there was this big sense of relief. It also felt strange to move without orders. But slowly, I was breaking from the prison. And I was able to leave the barrack. It felt so good, I was tasting silent victory. (New York, USA,2004)

Bylo nám nařizováno, abychom seděli a nehýbali se. A to trvalo hodiny a dny. Brzy si na to tělo zvykne, mysl se adaptuje na denní rutinu bez pohybu. Nemohl jsem se hýbat a pořád jsem jen seděl. Moje kosti a svaly se chtěly protáhnout, ale nemohl jsem chodit ani běžet, nebyl možný žádný pohyb. Když přišel čas svobody a pohybu a my všichni jsme mohli odejít, já jsem nemohl. Tělo se vzepřelo. Seděl jsem a seděl po dlouhou dobu. Někdo mi přinesl deku a vodu a já pořád jen seděl. Ale byla to už svoboda. Necítil jsem radost, ale prožíval jsem pocit velkého uvolnění. A taky jsem se cítil zvláštně z toho, že se mohu pohybovat bez příkazů. Pomalu jsem se pak z toho vězení dostával ven. Až jsem mohl odejít i z té budovy. Byl to krásný poct, slavil jsem tiché vítězství. (New York, USA, 2004)

I AM THAT I AM (EXODUS 3:14)

I am not a dancer, but I enjoy dressing up, the music, few drinks and social talk. I love music and the impact it has on mind. It is very significant impact. All I could hear at those bad times was the bell, the doors slamming, a wind and most of the times silence. My father’s music kept coming to me in those silent moments and I matured during those silent moments. I realised what this music meant to me - memories, love, strength. All this combined defined me. I was not ready to give up on who I am. My life will never be about what I lost. It is always going to be about what I achieved in those days and months of silence. (Paris, France, 2018)

Nejsem tanečnice, ale ráda se oblékám, mám ráda hudbu, povídat si a popít. Miluji hudbu a vliv, jaký má na lidskou mysl. Je to velmi významný vliv. Vše, co jsem v těch zlých dobách slyšela, byl zvon, práskání dveří, vítr, a především a často ticho. Těmito tichými momenty mě provázela hudba mého otce a já jsem v těchto tichých momentech dospěla. Uvědomila jsem si, co ta hudba pro mě znamenala – vzpomínky, lásku, sílu. Tohle vše dohromady mě definovalo. Nebyla jsem připravena vzdát se toho, kým jsem. Můj život nikdy nebude o tom, co jsem ztratila. Vždy bude o tom, čeho jsem dosáhla během dnů a měsíců ticha. (Paříž, Francie, 2018).

FRIEND (JOHN 15:15)

I had a dream. In my dream I saw two religious’ men. The taller man looked like Jesus. The man ahead of him was short and was not doing anything, he just stood in his way. Throughout the dream, Jesus kept waiting patiently, then both the men began to fade. It felt like Jesus melted into me and I believe this dream was a turning point which kept me patient and strong. Till date people think I am making up some story to make my Holocaust survival story interesting. I did learn one thing, when life gives you hope, opportunity, grab it as tight as you can and don’t let go. My dream may be connected to my subconscious level, but on that day, it was god who communicated to me. (Quebec, Canada, 2004)

Měl jsem sen. V mém snu jsem viděl dva věřící muže. Ten větší muž vypadal jako Ježíš. Muž před ním byl malý a nic nedělal, jen stál Ježíšovi v cestě. Během toho snu Ježíš jen klidně vyčkával, pak se začali oba muži vytrácet. Cítil jsem fyzicky jako by se do mě Ježíš rozplynul a věřím, že tento sen znamenal u mě zvrat v myšlení. Začal jsem být trpělivý a silný. Dodnes si lidé myslí, že si to vymýšlím, abych svůj příběh o přežití holokaustu udělal zajímavější. Naučil jsem se jednu věc. Když vám život dá naději, chopte se ji a nepouštějte ji. Možná je můj sen jen spojený s nějakou podvědomou úrovní mysli, ale toho dne ke mně mluvit bůh. (Quebec, Canada, 2004)