Vypravěči mimořádného příběhu

9. listopadu 2018

Ve skvělé interpretaci Petra Samšuka, Pavla Jartyma a Sam’s Band připomněl další z fakultních koncertů mnohovrstevnatou osobnost Erica Claptona.

Blues se dá hrát a také se hraje na mnoho způsobů. V mnoha svých odstínech však postupně získalo patinu téměř klasické hudby. A nejde jen o kanonické skladby žánru jako takové. K charakteristikám „klasiky“ totiž patří mnohost interpretací a ztvárnění, převyprávění stejného příběhu různými vypravěči.

Petr Samšuk, Pavel Jartym a Sam’s Band na posledním fakultním koncertě převyprávěli slavné písně Erica Claptona (* 1945) se skutečně osobním zaujetím, s citlivostí k velkému vzoru, ale přesto s vlastním interpretačním názorem, kterému nechyběl ani potřebný nadhled.

Program Tribute to Eric Clapton už svým názvem rozhodně nenavozuje atmosféru revivalového barvotiskového obrázku, ale na druhou stranu – publikum napjatě čekalo, jak důstojná poklona bude velkému vzoru složena.

Atmosféra koncertu však skvěle gradovala až ke dvěma závěrečným přídavkům. Petr Samšuk dokázal vybrat písně, jejichž vyznění akustika refektáře zhodnocovala. Poprvé si to posluchači uvědomili zřejmě při písni Innocent Times, kterou skvěle zazpívala Jana Samšuková. Zajímavou barvu jejího hlasu i sebejistou intonaci okolní baroko až kontrastně zvýraznilo.

Podobně se blýskla sóla, která přednesl Pavel Jartym, ať už na akustickou nebo elektrickou kytaru. Nástroje střídal také výtečný Vlastimil Novák, hrající na basovou kytaru i kontrabas. V písni They’re Red Hot, stylizované do ragtimů 30. let, se navíc představil jako originální zpěvák.

Petr Samšuk pak svůj vztah k blues naprosto přesvědčivě vyjádřil v písni Tears in Heaven. Ta vznikla po tragické smrti tehdy čtyřletého syna Erica Claptona v roce 1991. Náročné střídání různých nástrojových sestav i stylizací s bravurou zvládli také všichni další hudebníci: Michal Skuhrovec (foukací harmonika), Kamil Kyzlík (klávesy), Jiří Bachtík (trubka) a Pavel Fiedler (saxofon).

Poklona složená mistru blues v sobě díky tomu obsahovala mnoho jemných vrstev a odstínů. Odrazila se v ní nepochybně složitá osobnost Erica Claptona i jeho tvůrčí vývoj. Závěrečný dlouhotrvající potlesk tak patřil nejen velkému vzoru, ale především skvělým hudebníkům, kteří dokázali být pravdivými vypravěči jednoho mimořádného osobního příběhu. Můžeme jen litovat, že program, který měl premiéru v den 72. Claptonových narozenin, zatím nevyšel na CD.

– OPMK –