Zemřel doktor Karel Závěta

Dr. Závěta (* 19. 3. 1933 v Praze) byl významnou osobností fyziky kondenzovaných látek. Od roku 1956 působil v Ústavu technické fyziky ČSAV, dnešního Fyzikálního ústavu AV ČR, kde se věnoval studiu feritů a elektrické vodivosti k měření magnetokalorického jevu. Několik let pak zastával funkci vědeckého tajemníka ústavu.

Během půlroční stáže ve skupině K. P. Bělova na Moskevské státní univerzitě se zabýval fyzikálními vlastnostmi monokrystalů feritů a poté se navrátil do již mezitím přejmenovaného Ústavu fyziky pevných látek. V 60. letech ve spolupráci se skupinou E. Trinklera z Lotyšské akademie věd v Rize studoval vliv gama záření na magnetické vlastnosti feritů. O magnetických vlastnostech pevných látek přednášel také na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1968 a 1969 působil jako hostující profesor na University of Maryland, spolupracoval rovněž se skupinou J. Schneidera v Drážďanech v rámci výzkumu amorfních materiálů, který byl v 70. letech obohacen o studium vlastností magnetických kovových skel ve formě tenkých pásků připravovaných ve skupině P. Duhaje ve Fyzikálním ústavu SAV. Úspěšné výsledky výzkumu amorfních materiálů ve spolupráci s drážďanskou skupinou byly v r. 1982 odměněny společnou cenou ČSAV a AdW NDR.

Od počátku 80. let se K. Závěta na půdě Fyzikálního ústavu s využitím skenovací elektronové mikroskopie zabýval ve spolupráci se skupinou K. Jurka magnetickou doménovou strukturou amorfních pásků. O něco později navázal těsnou a plodnou spolupráci s T. Zemčíkem z ÚFM ČSAV v Brně, kdy ke zkoumání magneticky uspořádaných amorfních látek začali využívat Mössbauerovu spektroskopii. Velmi plodnou se ukázala také jeho těsná spolupráce s E. Pollertem a později s O. Kamanem a V. Herynkem, se kterými se věnoval magnetickým nanočásticím oxidů železa a jejich využitím v medicíně pro hypertermii při léčbě nádorových onemocnění. Kromě toho se K. Závěta zabýval ve spolupráci s Ústavem fyzikální chemie J. Heyrovského komplexním výzkumem katalytických vlastností zeolitů se zabudovanými ionty železa.

V roce 1993 se stal vedoucím laboratoře Mössbauerovy spektroskopie jako společného pracoviště MFF UK, FZÚ AV ČR, PřF UK a ÚACh AV ČR v areálu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Troji a byl jejím vedoucím až do roku 2009. V době svého působení na katedře fyziky nízkých teplot MFF UK byl školitelem nebo konzultantem řady bakalářských, diplomových či dizertačních prací a přednášel o Mössbauerově spektroskopii a magnetických nanočásticích v magisterském a doktorském studijním programu. Vědecké činnosti se věnoval až do poslední chvíle. Ještě v loňském roce spolu se svým zetěm P. Ripkou upravoval a redigoval druhé vydání knihy Magnetic sensors and magnetometers.

Na „Káju Závětu“ (jinak se o něm asi nikdo, kdo ho blíže znal, nezmínil) vzpomíná celá fyzikální komunita jako na jednoho z gentlemanů ve fyzice, s velkou variabilitou elegantních motýlků pod krkem a jako na osobnost, která se celý svůj plodný život řídila citátem A. Mauroise: „Stárnutí je zlozvyk, na nějž opravdu zaměstnaný člověk nemá čas.“

Čest jeho památce.