České listopadové počasí mi za celý život k srdci nijak nepřirostlo - naopak, vždy mne to tou dobou láká utéci z místních chladných a deštivých dní někam do teplých krajin. A tak již na jaře plánujeme listopadovou výpravu do země stejně tak teplé jako zajímavé - do Egypta. Po zvážení dostupných informací se rozhodujeme využít služeb "usedlé" CK Firo Tour, což se později ukazuje jako velmi šťastná volba.
Když v listopadu přichází čas, balíme batohy a v pozdních večerních hodinách vyrážíme na letiště, abychom tam začali první den naší cesty.
V jednu ráno startujeme a když po čtyřech hodinách letu začne svítat, máme pod sebou africkou poušť, ve které marně hledáme známky lidské činnosti.
Poušť však náhle, téměř "bez varování", končí, aby ji nahradila hladina Rudého moře. To už se letadlo otáčí a dosedá na letiště města Hurghada, ležícího současně na břehu moře i okraji pouště.
Po přistání rozespale přesedáme z letadla do autobusu, jehož řidič neváhá nás hned zkraje seznámit s místním folklórním zvykem - vyžadováním bakšiše za jakoukoli, někdy i neposkytnutou službu. Ubytováváme se v příjemném hotýlku Sea View a po probdělé noci si dopřáváme dostatek odpočinku. "Na průzkum" se vydáváme až v pozdním odpoledni - bohužel zjišťujeme, že Egypťané zřejmě vůbec nedovedou pochopit, že jsou na světě i lidé, kteří (alespoň za jistých okolností) upřednostňují chůzi před cestou motorovým vozidlem. Jdeme tedy po okraji silnice a hádáme, jestli domy podél ní jsou ještě nedostavěné, nebo zda se již začínají rozpadat. Naši cestu končíme u mešity, symbola arabského světa, který nás teď obklopuje.
Vstáváme již ve tři hodiny ráno, neboť nás čeká asi 500 km cesty autobusem do Káhiry. Autobusy se řadí do kolony, která se vydává na cestu pouští s vojenským doprovodem. Cestou je stále co pozorovat - Egypt je pro nás země vskutku exotická. Nejprve se vydáváme do Sakkáry, kde stojí nejstarší ze všech pyramid - Džoserova.
Okolí pyramidy a k ní přidružených staveb okupují nejen turisté (kupodivu jich tu není zdaleka tolik, jako na jiných daleko méně atraktivních místech, která jsem v životě měl možnost navštívit), ale také místní obejdové, doufající vytáhnout z turistů nějaký ten bakšiš. Jejich metody jsou propracované, ani já v jednom případě neodolám.
Ze Sakkáry pokračujeme do Memphisu, ležícímu již v úrodném Nilském údolí - hranice mezi pouští a zelení je ostrá, bez jakéhokoli pozvolného přechodu.
Po prohlídce Memphisu se ubytováváme v jednom Káhirském hotelu a poté se vydáváme na prohlídku "faraonské vesnice". Jde vlastně o pouhé divadlo pro turisty - ovšem na několika hektarech, na nichž spousta herců předvádí, jak vypadal život starých Egypťanů. Přesto, že se na to dá nazírat jako na "komerční kašičku", je prohlídka nanejvýš zajímavá a poučná.
Součástí faraonské vesnice je i kopie Tutanchamonovy hrobky ve stavu, v jakém ji našel Howard Carter. Na rozdíl od Egyptského muzea, kde jsou vystaveny originály, se však tady může fotit.
Po bohatém programu večer snadno usínáme, na rozdíl od Egypťanů, kteří, jak potvrzuje i náš průvodce, neumějí spát - zato, pokud jedou svým automobilem, pořád troubí, samozřejmě i v noci.
Hned ráno se vydáváme do Gízy, předměstí Káhiry, kde stojí nestarší a zároveň jediný dosud dochovaný starověký div světa - velké pyramidy. Velké ovšem nejsou jen samotné pyramidy, ale i kameny, z nichž jsou postaveny.
Pro jejich velikost je pyramidy zblízka obtížné vyfotit, z dálky zase brání pořízení dobrého snímku Káhirský smog.
Nejen pyramidy, ale samozřejmě také sfinga jsou neodmyslitelnými symboly Egypta. Nesměřují k nim zdaleka jen výpravy zahraničních turistů, v době naší návštěvy převažovala spíše egyptská školní mládež. Tu kupodivu zajímali mnohem více než pyramidy "bílí" turisté - snímek s některým z nich je zřejmě v Egyptě značně ceněn. Pro nás to byla tahle touha egyptských školáků poněkud nepříjemná, neboť nikdy nebylo jisté, zda za pokusem o navázání komunikace vězí skutečně "neškodné" fotografování, nebo (alespoň pro peněženku) méně neškodná snaha uzavřít obchod nebo získat bakšiš.
Od pyramid se vydáváme do Egyptského muzea, kde se ovšem nemůže fotit. Poté již starý Egypt opuštíme a vydáváme se k památce ve srovnání s pyramidami zcela moderní - k mešitě Muhammada Alího.
Od mešity je také dobrý výhled na celou Káhiru, která se ovšem topí ve smogu.
Je na čase se s Káhirou rozloučit a vyrazit zpět do Hurghady - i tak jsme tam až v jednu ráno následujícího dne, přesto však dostáváme večeři.
Po včerejším pozdním návratu pochopitelně nespěcháme se vstáváním. Po poledni je ale už čas přichystat se na další cestu. Ve dvě hodiny nasedáme do terénních automobilů a vydáváme se do beduínské vesnice ležící v poušti asi 60 km od Hurghady. Řidič to s námi pálí značnou rychlostí a při pohledu na okolní krajinu chápu, proč mívají závodníci na rallye Paříž - Dakar takové potíže s orientací.
Náš řidič však naštěstí s orientací potíže nemá, takže šťastně dojíždíme do beduínské vesnice, rozložené mezi svahy okolních kopců.
Místní beduíni se sice přiživují na turistickém ruchu, nicméně celá vesnice vypadá velmi přesvědčivě a dává možnost alespoň trochu porozumět způsobu života tohoto pouštního národa.
Vesnici opouštíme až za tmy a po příjezdu do hotelu neotálíme se spánkem - další den nás čeká opět brzké ranní vstávání.
A opět sedíme v autobuse, tentokrát směřujeme přes poušť (kudy jinudy) na jih do míst, kam staří Egypťané přenesli centrum své civilizace, když pyramidy v Gíze už měli nějaký ten pátek za sebou. Nejprve se nám nabízejí k obdivu Memnónovy kolosy, které jsem poprvé viděl na fotografii v knihách Hanzelky a Zikmunda ještě jako malý kluk.
Od nich pokračujeme směrem k chrámu královny Hatšepsut, který spolu s pohořím v jeho pozadí vytváří nádhernou scenérii...
... a ani zblízka neztrácí na své přitažlivosti. Smutné je, že právě před ním bylo před několika lety postříleno několik desítek turistů, kteří jej přijeli obdivovat až z dalekých zemí...
Od chrámu královny Hatšepsut se přesouváme do údolí králů, kam se nechávali pohřbívat egyptští panovníci poté, co zjistili, že pyramida je neodolatelnou výzvou pro lupiče. I přes to jen jedna z hrobek zůstala neotevřena až do dvacátého století.
Na druhý břeh Nilu se plavíme lodí - i když ne typickou felukou, jaká je na fotografii. Nil je kupodivu docela čistý a nijak zvlášť mohutný.
Po obědě nás čeká chrám v Karnaku - ten je složen z obrovitých soch, obelisků a sloupů a žádná zevnitř pořízená fotografie nemůže zachytit jeho velikost...
Nepomůže ani vylézt kousek stranou - fotografie jeho obrovské rozměry zkrátka nemůže dokumentovat, jediná možnost je přijet se podívat na vlastní oči.
Pro ty, kdo si kladou otázku, jak mohli staří Egypťané takovou stavbu vybudovat, nabízí správa památek jednoduché vysvětlení.
Přichází soumrak, my opuštíme Karnak a přesouváme se do nedalekého Luxoru, kde stojí chrám sice menší, ale jinak neméně pozoruhodný.
Předchozí dny byly nabyty programem, den dnešní tedy vyhrazujeme relaxaci na břehu Rudého moře. Po pravdě řečeno by ale skalní vyznavači povalování se na pláži asi Egypt příliš zajímavým neshledali - snad jen v tom, že se tu dá dobře koupat i v listopadu. Voda je sice hezky čistá, ale pláž ničím výjimečná - takže ani není důvod přikládat obrázek.
Předposlední den našeho pobytu v Egyptě se vydáváme lodí na moře, do okolí ostrova El Giftun. Vyskytují se tu korálové útesy, na lodi tedy fasujeme šnorchly a vyrážíme na prohlídku. Pro suchozemce je to zážitek v každém případě zajímavý, avšak zatímco starověké památky na mne ve skutečnosti zapůsobily daleko silněji, než třeba na fotografii nebo v televizi, o korálových útesech v okolí ostrova El Giftun totéž napsat nemohu.
A je tu čas sbalit zavazadla a vydat se na letiště. Důležité je nechat si po ruce alespoň jeden "bakšiš", neboť bez něj by letištní personál nechal turisty asi raději v Egyptě.
Boeingu 737 to netrvá ani hodinu a z jasného počasí nad Hurghadou přeletí nad mraky, pod kterými lze jen tušit, kde končí Afrika, začíná moře a potom Evropa. Počasí v Praze nás nenechává na pochybách, jaké že je to zrovna datum v kalendáři, ale po návratu z Egypta se ten podzim snáší přece jen o moc lépe.
 Domácí stránka |
 Fotky z cest |
| 4. února 2002, Pavel Zakouřil |