13. května 2000 se s kamarády vydáváme podobně jako v minulých letech na cyklistickou dovolenou. Po loňských skvělých zkušenostech vybíráme opět z nabídky CK Trip, tentokrát zájezd s názvem "Sardinie a Korsika - ostrovy vůní a barev".
Ráno se budíme už v Itálii, cestujeme však přes ni ještě řadu hodin, než uděláme první zastávku v Pise. Trajekt na Sardinii odjíždí z Livorna až ve 20:00, je tedy dost času na prohlídku populární šikmé věže a jejího okolí.
Ranní sluníčko nás probouzí na palubě trajektu a při pohledu z lodi již můž eme sledovat pobřeží Sardinie a blížící se přístav Olbia.
V Olbii opouštíme náš trajekt Moby Fantasy, ještě se kousíček svezeme autobusem, ale potom už nasedáme na kola a vydáváme se na nich podél Smaragdové ho pobřeží směrem na sever.
Smaragdové pobřeží si svůj název skutečně zaslouží, dají se na něm najít krásné pláže...
... a neméně krásná městečka...
... ve kterých lze občas najít romantické průhledy na moře...
... nebo pro nás suchozemce vždy exotické přístavy plné plachetnic.
Večer stavíme stany v kempu na okraji Palau a odpočíváme před dalším etapovým dnem.
Plánovaná trasa, která se v reálu nakonec natáhne na 100 km, nás vede směrem do vnitrozemí ostrova, které se dá možná označit jako hornaté, určitě ale jako vyprahlé. Do kempu se vracíme podél Rajského pobřeží, kde je sice možné se vykoupat, avšak pitné vody tam není o nic více, než ve vnitrozemí. Od smrti žízní nás naštěstí zachraňují ochotní domorodci a také supermarket, stojící u cesty.
Opouštíme kemp, který nám na krátkou dobu sloužil jako základna, a vydáváme se autobusem do přístavu Sta. Tereza. Než se ale nalodíme na trajekt, máme ještě dost času sednout na kola a vydat se prozkoumat nejsevernější cíp Sardinie - stojí to za to.
Po prohlídce Bonifacia nás čeká ještě cesta autobusem do kempu nedaleko Sarténe. Noc je teplá, takže velká část účastníků zájezdu ani nestaví stan, i když jiní se toho neodvažují a straší, že nás pod širákem "zožerů mravce". Nic takového se nestane, i když je noc plná různých zvířecích zvuků, takže se nám může zdát, že spíme v ZOO.
Ti, kdo na noc stavěli stan, ztrácejí ráno čas jeho bouráním a vydávají se na cestu až jako poslední. Nejprve jedeme do Filitosy podívat se na předhistorické sochy. Na sochách je však pozoruhodný právě a pouze jejich dlouhý věk, takže zanedlouho pokračujeme v naší cestě podél západního pobřeží na sever. Pobřeží je členité, na cestě se střídají mnohakilometrová stoupání a stejně dlouhá klesání. Únavy nabrané ve stoupáních je možné se zbavit například vykoupáním se na nádherné pláži ležící hned kousek od cesty.
Večer stavíme stany v kempu nedaleko Napoleonova rodiště - Ajaccia. Blízká přítomnost hlavního města ostrova se projevuje jednak letadly jdoucími nad našimi hlavami na přistání a také ovšem hustým automobilovým provozem, který nás spolu s únavou předchozích dní vede k rozhodnutí svézt se ráno od kempu autobusem až do nejbližšího sedla.
My zatím pokračujeme podél pobřeží a i když z něj nakonec odbočujeme, nevzdalujeme se od něj zatím daleko. Projíždíme skrz pozoruhodné skalní útvary Calanches...
... abychom se dostali opět k moři, do přístavu Porto. Stavíme stany v kempu a vydáváme se na prohlídku městečka, které omýváno třímetrovými vlnami v zapadajícím slunci vypadá nanejvýš romanticky.
Hned nad Portem se tyčí hory, které si nijak nezadají s těmi nejvyššími v naší republice a lákají k bližšímu prozkoumání.
Volný den znamená, že další noc budeme spát opět v Portu a na den tedy není naplánovaná žádná přemisťovací trasa. Tohoto volna hodlám spolu s kamarádem využít právě k výstupu na jeden z vrcholů nad Portem se tyčících hor. První pokus však selhává, neboť bloudíme v macchii. Kamarád to vzdává, takže nakonec beru sám kolo, vracím se pár kilometrů do kopce směrem k Calanches, tak kolo zamykám a pěšky pokračuji do kopců. Cesta je namáhává, ale přestože se mi nakonec vytyčeného cíle cesty nedaří dosáhnout, rozhodně té akce nelituji, neboť příroda v horách je od té na pobřeží velice odlišná a neméně krásná.
Nabízejí se i výhledy do vnitrozemí ostrova, kde se zvedají velehory, jejichž nejvyšší vrchol, Monte Cinto, je hora stejné "kategorie", jako třeba Gerlachovský štít ve Vysokých Tatrách.
Na hory se nebudeme jen dívat, musíme se přes ně také dostat na druhou stranu ostrova. Dnes se jim vydáváme vstříc cestou vedoucí soutěskou Spelunca.
Abychom překonali hory, nemusíme samozřejmě zdolávat samotné Monte Cinto, stačí nám sedlo Col de Vergio, které sice není ani tak vysoko, jako Vrbatova bouda v Krkonoších, zato ale cesta k němu začíná ve výšce 0 m n.m. Stoupání není prudké, zato ale dlouhé přibližně 30 km, naštěstí následuje ještě delší sjezd.
Dnes je to cesta ze soutěsky do soutěsky, tahle se jmenuje Scala di Santa Regina a je značně skalnatá.
Večer jsme v kempu nedaleko Corte, kam se individuálně vydáváme na večeři z místních specialit.
Na Korsice prý dodnes žijí lidé, kteří se nikdy nepodívali na opačnou stranu ostrova, než na které se narodili. My jsme tu sice jen na návštěvě, přesto ale dnes hodláme přejezd ostrova dokončit. Cesta nejprve vede krajinou s malými městečky na stráních...
... a i když vede stále ještě kopci, velehory už zanecháváme za zády.
Místo nich nastupují zalesněné (a stále dosti vysoké) kopce, do nichž jsou cesty zaříznuty tak, že nijak moc nestoupají ani neklesají.
Pomalu se blížíme k pobřeží, je tu poslední typické korsické městečko...
..., poslední divoká scenérie...
... a potom kemp hned na břehu moře.
Společnou fotografii pořizujeme až na Evropské pevnině. Kdo ví, třeba se některý čtenář téhle stránky na následující fotce pozná.
Po několik měsících listuji katalogem na další rok a vida, tyhle dvě postavy jsou mi nějaké povědomé... Ale vždyť je to můj kamarád, ale kdo to s ním jede ? Je zajímavé, jak dlouho člověku trvá, než pozná sám sebe :-)
 Domácí stránka |
 Fotky z cest |
| 4. února 2002, Pavel Zakouřil |