Alpy 1998

Mondsee

Na letní dovolenou se začínám připravovat již v zimě. Z několika původně zvažovaných variant postupně získává navrch "Alpská maxikombinace", kterou má ve svém katalogu Cestovní společnost S.E.N. Pokud jde o spolucestující, je jím stejně jako v minulých letech kamarád Jirka Hubáč.

11. července tedy na Radlické nakládáme kola a posléze sami nasedáme do autobusu, který nás s proti plánu dvouhodinovým zpožděním odváží do Rakouského Kaprunu. Děláme jedinou přestávku u Mondsee, kde pořizuji první fotografie. Do Kaprunu dojíždíme za tmy a rozhodně nezávidíme těm účastníkům našeho zájezdu, které ještě čeká stavění stanů. My se pohodlně ubytováváme v pezionu Fischer, který je na naše potřeby zařízen až nemístně luxusně. Na druhou stranu na nás vycházejí místa ve čtyřlůžkovém pokoji, který sdílíme s matematikem Tomášem a jeho zatím ještě základní školu navštěvující dcerou Janou.


Neděle: Grossglockner Hochalpenstrasse

Ráno se budíme do nevlídného počasí, navíc ještě nemáme z autobusu vyložená kola. Cyklomechanik je musel před naložením částečne rozebrat a jejich zpětná montáž samozřejmě chvíli trvá. Jelikož stále ještě nemáme v ruce v katalogu slíbenou cyklomapu, navrhuji Jirkovi zahájit náš pobyt průzkumem okolí. Ten se však již třese na Grossglockner Hochalpenstrasse. Nakonec se mi daří ho přemluvit hlavně díky špatnému počasí, že dnes na to opravdu není vhodný den. Vyrážíme se tedy podívat kousek směrem "nahoru", dostáváme se k vodní elektrárně, chvíli si prohlížíme různé informační tabule a pak se vydáváme porozhlédnout se po městečku. Máme pocit, že nám to moc dlouho netrvalo, nicméně při návratu do penzionu narážíme na nepříjemný problém: náš pokoj je zamčený a Tomáš s Janou nikde (později se dozvídáme, že se nás vydali hledat). Na situaci reagujeme nasednutím na kola s tím, že se tedy pojedeme podívat směrem na Grossglockner, jak že ten slavný kopec vlastně vypadá. Problém je, že já nemám s sebou žádné jídlo a mám "necyklistické" kalhoty, Jirka zase pro změnu "necyklistické" boty.

... před námi se začíná objevovat impozantní horský hřeben ... Ze silnice se postupně otevírá fantastický výhled.

Jedeme po pohodové cyklostezce do Brucku a tam zatáčíme na silnici, na níž se začínají objevovat cedule obsahující ona magická slova "Grossglockner Hochalpenstrasse". Cestou nakupuji dvě tyčinky Mars, které mi slouží k odložení potřeby se pořádně naobědvat na pozdější dobu. Za obcí Fusch začíná cesta stoupat a počasí se začíná lepšit, před námi se začíná objevovat impozantní horský hřeben. Zatím se mi do souboje s kopcem moc nechce, před obědem se mi obvykle moc dobře nejede, ale pokračuji, i když na Jirku trochu ztrácím. Blížíme se k místu, kde se vybírá mýtné a u studánky dojíždíme dva kluky z Budějovic mířící na kolech do Itálie. Chvilku jedem s nimi, ale vezou bagáž, takže jim zanedlouho ujíždíme. Teď ale teprve začíná ten opravdový kopec. Nakonec se před námi objevuje vrchol... V zatáčkách jsou cedule s nadmořskou výškou a vzdáleností k vrcholu, nadmořská výška se přitom zdá ubývat rychleji, než vzdálenost. Ze silnice se postupně otevírá fantastický výhled. Je cítit pálící se brzdové obložení aut jedoucích v protisměru, v protisměru jsou také cedule s nápisy "Brzdy v pořádku?" a "Přeřaďte na nižší rychlostní stupeň.". Ve výšce něco přes 1600 m na místě jménem Piffkar si konečně dopřávám oběd - Wienerschnitzel, na který pokračuji dále k vrcholu. Cestou potkáváme několik Čechů nebo spíš Moraváků, některé dokonce několikrát, protože ač jedou autem, tráví na zastávkách více času, než my. Ať už vlivem toho Winerschnitzelu nebo tyčinek Mars začínám před Jirkou získávat náskok, což mi umožňuje na něj sem tam počkat a tak si odpočinout. Nakonec se před námi objevuje vrchol - jednak sedlo Fuschertörl a jednak Edelweisspitze, což jak se dozvídáme později, je nejvyšší vrchol celé Hochalpenstrasse. Jirka je ale již na pokraji sil, výše už odmítá pokračovat. Zůstává tedy na lavičce u hospody Fuschertörl a já pokračuji již sám na Edelweisspitze. Stoupání je ještě prudší, ale nějak záhadně jsem se zrovna dostal do dobré formy a na nejlehčí převod jej v pohodě vyjíždím. Cestou mě předjíždí asi tři auta CZ. Na vrcholu je rozhledna, před níž nechávám kolo a shora dělám fotky nádherné okolní scenérie. Jsem přitom svědkem rozhovoru jakéhosi česky hovořícího otce se svou ratolestí. Otec se ptá "Tak co, už jsi byl někdy takhle vysoko a ještě k tomu autem?" Odpovídám ale já: "Co autem, ale na kole!". Na chvíli se stávám středem pozornosti a mám možnost si vyslechnout slova obdivu. Slézám z rozhledny, ...fotím si vrcholovou ceduli... fotím si vrcholovou ceduli s nadmořskou výškou a vydávám se na cestu zpět. Odjíždějící Češi mne zdraví a já sjíždím dolů na parkoviště, kde čeká Jirka. Jako odměnu za dobrý výkon nakupuji jablečnou šťávu a taky pár pohledů, které odesílám na adresy, které znám zpaměti. Jelikož je Jirka grogy a cesta dále výrazně klesá (to znamená výrazně stoupá při návratu) a jelikož je již pět odpoledne, vracíme se zpět. Sjíždíme 45 minut! Osobně nedosahuji žádné závratné rychlosti, cesta je plná serpentin, takže brzdím a dosažené maximum jen málo převyšuje šedesátku. V poklidu dojíždíme do Kaprunu a oddáváme se odpočinku a také si dáváme pořádnou večeři. Vzhledem k hladu nejdu ani na pravidelné večerní sezení celé výpravy, takže náš dnešní výkon zůstává ostaními téměř nepovšimnut.

Stálo to za to. ...cesta dále...

Bez komentáře


Pondělí: Krimmelské vodopády

...je nádherné počasí...

Jelikož jsme se včera večer zajímali spíš o jídlo a odpočinek, nemáme připravený žádný plán. Ráno je nádherné počasí a my se dozvídáme, že značný počet členů naší výpravy se vydává do Krimmlu, kde je možné shlédnout největší vodopády ve střední Evropě. Rozhodneme se tedy vydat se za stejným cílem. Po osmé hodině vyrážíme na zastávku úzkokolejky, které spojuje Krimml a Zell am See. Přijíždí motorová mašinka, vláček má zvláštní vagón na kola, kam je zaměstnanci dráhy s u nás nevídaným fortelem nakládají. Jelikož jsme skupina, máme nárok na slevu. Náš požadavek, aby průvodčí celkovou částku rozpočítal na jednotlivé osoby, však zcela zjevně přesahuje jeho schopnosti. Nakonec stanovuje cenu "od oka", což prakticky znamená výraznější slevu, než na jakou máme nárok. Po desáté hodině vystupujeme v Krimmlu a vydáváme se na kolech do kopce směrem k vodopádům. Přestože jde oproti včerejšku o kopec velmi mírný, naše skupina se trhá a musíme čekat na opozdilce. Z dálky zoomuji první fotku vodopádů. Před vstupem do oblasti vodopádů je zákaz vjezdu i pro kola, neboť se tam pohybuje značný počet "takyturistů", podnikajících krátké vycházky do okolí zaparkovaných aut. Před vstupem do placeného prostoru zamykáme kola, jsouce rodilým Varnsdorfanem, pečlivě schovávám vstupenku. Stoupáme kolem vodopádu, otevírají se nám nádherné, leč těžko fotografovatelné výhledy. Vodopád vydává náležitý hřmot a v některých místech se nad ním klene duha. Na některé vyhlídkové plošiny trvale "prší". K alespoň trochu úspěšnému zachycení atmosféry je ale fotoaparát málo, nedokáže zachytit dynamiku. Videokamera by snad byla lepší. Vystupujeme až na vrchol vodopádu a dáváme si oběd ze zásob. jsouce rodilým Varnsdorfanem, pečlivě schovávám vstupenku Potom se naše skupinka vrací zpět ke kolům a začíná ukrajovat první kilometry Taurské cyklostezky, která tady začíná. Cyklostezka je pohodová a zcela nenáročná, vine se cik cak údolím, prochází většinou městeček, ale po hlavní silnici vede jen výjimečně. Mnohokrát přejíždíme Salzach s typickou alpskou zelenomodrošedou vodou. Je stále pěkné počasí a po obou stranách údolí jsou pěkné výhledy na okolní hory. Přestože je cyklostezka opravdu zcela nenáročná a v průměru vede stále z kopce, naše skupina se trhá. Na špici se pohybuji s chlapíkem ze Vsetína, kterému ale v polovině cesty upadává z vypůjčeného kola levá klika, takže se vrací vlakem. Čekám ještě na Jirku a jedu chvíli ve skupince s ním, Tomášem a Janou, ale pod vlivem možná až příliš ostrého slunce a také ozývající se chuti k jídlu mírně přidávám. Dojíždím do Kaprunu s půlhodinovým náskokem, který využívám k přípravě večeře, takže potom v pohodě stíhám večerní společné sezení, kde si navzájem sdělujeme zkušenosti a zážitky z uplynulého dne.

...nádherné, leč těžko fotografovatelné výhledy... ...fotoaparát nedokáže zachytit dynamiku...

Úterý: Zell am See, Maishofen, Maria Alm, Saalfelden

V noci přichází pořádný liják a ráno je úplně zataženo. Vyrážíme tedy na nákupy. Mezitím se počasí trochu lepší, takže sedáme na kolo s cílem podívat se alespoň do Zell am See a objet si jezero. V Zell am See to ale vypadá, že není důvod nepokračovat dál. Vydáváme se tedy směrem na Maishofen, cestou potkáváme celou řadu českých cyklistů. Z Maishofenu pokračujeme směrem na Maria Alm a před námi se zvolna z mraků vynořuje hřeben Steinernes Meer. V jednom místě Jirka špatně odbočuje. Čekám, až se vrátí, potom mně to přestává bavit a na Maria Alm pokračuji sám. Projíždím městečkem, marně pátrám po Jirkovi a tak se vydávám směrem na Saalfelden. Cesta nečekaně stoupá a na vršku se shledávám s Jirkou, přijíždějícím v protisměru. Vyjasňujeme si názory na směr cesty a vydáváme se pohodovou cestou na Saalfelden, nad nímž se vypíná jakýsi hrad. Původně chceme vyjet až k němu, posléze ale od tohoto záměru upouštíme a vydáváme se ještě trochu na sever, objíždíme Saalfelden a míříme do Leogangu. Odtud má podle mapy vést stezka pro horská kola přes hřeben do údolí, v němž leží městečko Saalbach. Cestu nalézáme, ale při pohledu na ni se po chvíli dohadování rozhodujeme k návratu po údolní cestě. Jedeme tedy zpět směrem na Zell am See, jenom po opačné straně údolí, než jsme přijeli. V Maishofenu křížíme cestu a jedeme po druhém břehu Zellersee do Brucku a odtud už známou cestou do Kaprunu. Celkem najíždíme něco přes 80 pohodových kilometrů.

Zell am See Maria Alm

Středa: Grossglockner podruhé, tentokrát až na Franz Josefs Höhe

...prudké klesání až na 1859 m...

Již předchozí den večer padá rozhodnutí vedení výpravy, že dnes se jede autobusem po Grossglockner Hochalpenstrasse. Domlouváme si, že nám kola vezme autobus až na Fuschertörl a odtamtud že pojedeme sami. Počasí je krajně nevlídné. Autobus nás vyváží nejprve jen k muzeu alpské přírody, kam se jdeme podívat s ostatními. S prohlídkou jsme ale brzy hotovi a venku je opravdu nepříjemná zima. Vykládáme tedy kola a dáváme si dva kilometry kopce pro zahřátí. Za Fuschertörl sjíždíme dolů, ve sjezdu nás předjíždí náš autobus. Projíždíme postupně dvěma tunely a počasí se mezitím začíná trochu lepšit. Za druhým tunelem následuje dlouhé a prudké klesání až na 1859 m, kde je odbočka na Franz Josefs Höhe, po níž se vydáváme. Cesta opět stoupá, tentokrát zůstávám pozadu já, cítím se už těmi kopci poněkud unaven a také nízká teplota mi nesvědčí, při sjezdu jsem pořádně vymrznul. Finální stoupání zdolávám ve společnosti otce českého sportovce, který mně předjel již dříve. Na vrcholu potkávám Jirku a také "druhého" Tomáše z naší výpravy, který ráno vyrážel na kole a sem se dostal za 4 hodiny. Klobouk dolů se tuším říká při hodnocení takových výkonů.

Jirka vyráží na zpáteční cestu na kole, já se ale cítím unaven a rozhoduji se, že zpět se vrátím autobusem. Ten odjíždí až ve dvě hodiny, takže zamykám kolo, prohlížím si ledovec, a hledám, kudy se dá dostat na cestu, vinoucí se po úbočí nad ním. Konečně se mi na ní daří dostat, potkávám dvě slovenská děvčata z naší výpravy, hostí mne čokoládou, která mi v tu chvíli přichází opravdu k chuti. Pokračujeme společně po cestě podél ledovce až nás čas a sněhové pole nutí k návratu. Nakládám kolo do autobusu, který zastavuje až na Fuschertörlu, odkud se spolu s ostaními vydávám pěšky na Edelweisspitze. V duchu si ale říkám, jaké jsme měli v neděli štěstí, dnešní počasí výhledy silně omezuje. Po návratu do autobusu nacházíme provázek, táhnoucí se od řidiče přes celý autobus k motoru. Praskla trubička hydrauliky akcelerátoru. Oceňuji sice klasickou českou šikovnost, s jakou si řidič s problémem poradil, ale zima nezima dávám přednost sjezdu na kole. Prvních tisíc výškových metrů sice mrznu, ale pak už je to dobré a do Kaprunu přijíždím půl hodiny před autobusem.

Cesta opět stoupá... ... a vede do ledového království ...

Čtvrtek: pěšky po Kitzbühlských Alpách

...výhledy stojí za to...

Na radě výpravy předchozí den večer se dozvídám, že se pěší turisté chystají vystoupat na Schmittenhöhe a pokračovat po hřebeni Kitzbühlských Alp až do Uttendorfu. Přemlouvám Jirku, abychom se vydali s nimi, ten ale odmítá a tak se rozhoduji vyrazit s výpravou bez něj. Vyrážíme za nádherného počasí, pod vrcholem Schmittenhöhe se nám otevírá skvělý rozhled, dokonce i vrcholek Grossglockneru je vidět. Všichni ale necháváme pořízení fotografie až na vrchol, a to je chyba, protože než tam dojdeme, schová se Grossglockner do mraků, aby z nich toho dne již nevykoukl. Jiné výhledy ale stále stojí za to, čehož využívám a fotografuji. Po obědě pokračujeme podle plánu, hřebenová cesta se ale mění na úboční a navíc se počasí kazí, začíná dokonce pršet. Svahy jsou tu zelené, na nich milky (krávy) a koně. Obdivujeme jejich schopnost pohybu po příkrých svazích, ale ukazuje se, že ani pro ně to není jednoduché, jeden kůň ztratil rovnováhu a upadl. Hned se ale zvedl a běžel dál. Objevujeme cestu, vedoucí na Ober Gernkogel, vystupujeme na tuto horu a jako druzí Češi se zapisujeme do vrcholové knihy. Výhled už není žádný, takže se rozhodujeme k sestupu do Niedernsillu. Odtamtud se vracíme autobusem do Kaprunu.


Pátek: Stubachtal

Stausee

Ráno je ošklivo, takže jdu v klidu na nákup a posílám ještě pár pohledů, až do teď na to nebyl čas. Potom vyrážím, plánovaným cílem je údolí Stubachtal, kde byl včera Jirka. Ten si dnes dává pohov na břehu Zellersee. Nejprve jedu už projetou částí Taurské cyklostezky, po krátkém dešti se počasí vybírá. Dojíždím do Uttendorfu, kde odbočuji doleva za svým cílem. Cesta stoupá nejprve pozvolna, postupně se ale stoupání zostřuje. V protisměru potkávám "druhého" Tomáše, který vyrážel už ráno a teď se vrací. Uklidňují mne jeho slova, že kopec není tak hrozný. Posléze zjišťuji, že kopec sice hrozný není, ale kopec to přece jen je, nicméně se zase dostávám do formy, takže mi výjezd nečiní problémy. Cestu lemují zvonící krávy, v jednom místě jich je tolik, že si připomínám zvonící údolí Axamer Lizum u Innsbrucku. Fotím si Stausee, nejspodnější nádrž místní elektrárenské soustavy, která, což považuji za zajímavé, patří ÖBB, tedy Rakouským spolkovým dráhám. Jelikož dál se jet nedá, zvažuji možnost pokračovat lanovkou k vrcholům, cena 265 ATS se mi však zdá vysoká a tak se obracím k návratu. Jelikož je to teď celou cestu z kopce, přijíždím do Kaprunu dost brzy na to, abych po nezbytném občerstvení vyrazil ještě vzhůru Kaprunským údolím. Jedu kolem soutěsky Sigmund Thun Klamm a vyjíždím až na parkoviště, odkud vyjíždějí autobusy k přehradním jezerům místní elektrárenské soustavy. Pak už nezbývá než návrat do Kaprunu.


Sobota: Pokus o třítisícovku

...asi nejlepší fotografii...

Včera se "jádro výpravy" pokoušelo neúspěšně zdolat třítisícovku. Jako výchozí bod zvolili přehradní jezero Mooserboden ve výšce 2040 m, ke kterému se dá dostat za 195 ATS kombinovanou dopravou "autobus - horský výtah - autobus" z parkoviště, kde jsem byl včera v podvečer. Jelikož se i Jirka rozhoupal k pěší výpravě, je rozhodnuto. Spolu s Tomášem, Janou a Martinou a také našimi koly se necháváme vyvézt již opravenou Karosou na parkoviště. Kola zde zamykáme a pokračujeme již zmíněnou dopravou k taktéž zmíněnému jezeru. Už samotná cesta je zajímavá, navíc je takřka ideální počasí. Na hrázi se loučíme s ostatními a vydáváme se za naším cílem, za který jsem zvolil 3023 m vysoký Untere Fochez Kogel, jeden z bočních vrcholků mohutného 3564 metrového Grosser Wiesbachhornu. Stoupáme klasickou alpskou pěšinou, daří se nám však špatně odbočit a než se zase dostaneme na správnou cestu, pohybujeme se po ne zcela ideální pěšině nad hlubokým a strmým srázem. Potom už to jde, jen občas je cesta doplněna lany. S přibývající výškou citelně klesá teplota a objevují se sněhová pole. Jedno maličké přecházíme a dostáváme se k chatě Heinrich Sweiger Haus, 2802 m nad mořem. Dál bohužel cesta pokračuje přes poměrně rozsáhlé a strmé sněhové pole. Zkouším se na něm pohybovat, ale opravdu by to tu chtělo mít hole, stejně jako je mají všichni ostatní. Rozhodujeme se tedy v další cestě nepokračovat. Obědváme a já na poslední políčko filmu pořizuji asi nejlepší fotografii z celé dovolené. Vracíme se zpět po cestě, po níž jsme přišli, a jelikož máme do odjezdu posledního autobusu ještě dost času, vydáváme se na opačný břeh jezera, kudy vede Panoramaweg, po níž se vydali ráno Tomáš s Janou. Jdeme co nám čas dovolí, potom se obracíme, cestou zpět potkávám sviště, pro mne jediného za celý týden. Jedním z posledních autobusů se vracíme na parkoviště, kde zjišťujeme, že Tomáš s Janou jsou ještě nahoře. Vyskočili až z úplně posledního autobusu a mají v rukávu trumfové eso: Podařilo se jim zdolat (prý celkem v pohodě) 3066 m vysoký Griess Kogel, na 3205 m vysoký Hocheiser nedošli jen z časových důvodů - stačilo prý včas tušit příležitost a přidat do kroku. S pocitem mírné závisti nasedáme na kola a sjíždíme do Kaprunu, odkud se s námi vydává v devět hodin autobus na cestu domů.

Mapa

Domácí stránka
Domácí stránka
Fotky z cest
Fotky z cest
Centrum
Centrum

4. února 2002, Pavel Zakouřil