Možná přijde doba, kdy mi dovolená v Alpách už nebude připadat lákavá. Zatím se tak ale ještě nestalo a tak na počátku července nakládáme kola na střechu auta a vydáváme se do severitalského městečka Ponte di Legno (na mapce vlevo uprostřed), kde nám zajistila ubytování CK Skipas.
Tentokrát ale není na programu jenom cyklistika nebo pěší turistika, ale také něco, co by mne dříve ani ve snu nenapadlo, totiž golf. Hned ráno prvního dne se tedy vydáváme do údolíčka Valbione, které poskytuje překrásnou kulisu místnímu golfovému klubu.
Nikdy by mne nenapadlo, že se o mě bude moci říkat "... jezdí hrát golf do Itálie". Ale nedá se nic dělat, tady je předmět doličný.
Ale už druhý den přináší "návrat ke kořenům" - z Ponte di Legno vede cesta na Passo di Gávia, takové výzvě se nedá odolat. Náročné, místy až šestnáctiprocentní stoupání zpříjemňují nádherné výhledy na skupinu Adamello...
... i do nárdního parku Stelvio.
Sil ubývá, ale nakonec se přece jen otvírá pohled na samotné sedlo...
Dojet až do něj dá ještě pořádně zabrat, ale vítězný pocit za to stojí. Takhle vysoko moje kolo ještě nebylo.
Dolů to už jde snadno, jen neosvětlený tunel komplikuje situaci.
Náročné dny je třeba kombinovat se dny volnějšími. Následujícího dne proto vyrážíme autem do oblasti Brentských Dolomit. Nejprve jedeme po jejich západní straně přes Madonnu di Campiglio, která si ale naše sympatie ani v nejmenším nezískává. Pokračujeme dále na jih a zastavujeme až u k odpočinku zvoucí horské řeky.
V Tione di Trento přestáváme směřovat k jihu a vydáváme se k jezeru Molveno. Scenérie Brentských Dolomit tyčících se nad jezerem nám nedovolí pokračovat v cestě bez toho, abychom se v Molvenu na několik hodin nezastavili.
Vyvážíme se lanovkou k chatě Montanara, odkud se otevírá výhled na skalnatý hřeben z ještě větší blízkosti. Pořizuji tam následující fotografii, o které někteří říkají, že je jako z horroru, jiní zase že má nádherné pastelové barvy.
Pohledem na opačnou stranu lze přehlédnout celé jezero.
Po odpočinkovém dni může zase následovat náročnější akce. Nejprve se vyvážíme lanovkou k chatě Petitpierre, od které je vidět Ponte di Legno jako na dlani...
... dál už ale pokračujeme pěšky s cílem přejít sedlo Casola a vrátit se do Valbione. Cesta do sedla je náročná a že dolů bude ještě náročnější ještě netušíme, takže není důvod se neusmívat.
Další den se vydáváme s koly do Val di Sole. Podle rad místního tištěného průvodce jedeme po trase "mezi sady a hrady". Na svazích údolí se rozkládají nejen sady, ale také rázovitá městečka...
... a slibované hrady také nechybí, dokonce se dají dostat i dva na jeden obrázek.
Poslední den je třeba si odpočinout před cestou domů. Paso Paradiso, kam se dá vyjet lanovkou z Paso Tonale, k tomu nabízí výhledy do údolí...
... i na okolní třítisícové vrcholy.
Zbývá už jen překonat 800 km zpátky domů a začít přemýšlet, kam se vydat příště.
Domácí stránka |
Fotky z cest |
11. listopadu 2003, Pavel Zakouřil |