Weyrovo album portrétních vizitek


Koncept výstavy, grafika a skladba textů: Jan Valenta

Texty a odborná spolupráce: Martina a Jindřich Bečvářovi, Pavel Scheufler, Alena Šolcová


Výstava probíhá v budově Ke Karlovu 3, 1.patro (chodba vlevo od hlavního schodiště) od 19. 6. do 23. 9. 2018

slavnostní ukončení se koná 17. 9. 2018 od 16:00 hodin

Svou sbírku fotografických vizitek začal Emil Weyr (1848-1894) budovat při své první italské cestě. Výměna fotografických portrétů na malých standardizovaných kartónech byla tehdy velkou módou.

Ve vzpomínkách jeho syna Františka je o tom tato zmínka:

„Měl [Emil Weyr] z této a pozdější doby bohaté album fotografií různých matematiků italských, francouzských, německých a jiných, které jsme my děti často prohlížely. Zejména nápadná byla nám v něm fotografie jediné ženy, ruské matematičky Sonji Kovalevské“.

Objemné album v kožené vazbě bylo zřejmě pořízeno za Weyrova pobytu ve Vídni. Vizitky se zasouvaly zvláštními průřezy do vyříznutých a ozdobených oken. Pod nimi je obvykle napsáno jméno osoby.

Album se později stalo majetkem Jednoty českých mathematiků. Stalo se tak při příležitosti oslav 50. let od vzniku Jednoty. Ve zprávě o oslavách nalezneme tuto stručnou zmínku: „Tím program schůze vyčerpán a předseda chápe se slova k doslovu, aby schůzi uzavřel. Začíná sdělením příjemného překvapení, jež Jednotě způsobil pan c. k. dvorní rada Jaroslav Sobička tím, že mu během schůze odevzdal objemné fotografické album, vyplněné podobiznami vynikajících mathematiků a fysiků českých i cizích a pocházející z pozůstalosti c. k. dvorního rady Dra. Em. Weyra.“

Poznamenejme, že Dr. Jaroslav Sobička (1849-1922) byl ředitelem Akademického gymnasia v Praze a později c. k. školním inspektorem. V letech 1879-1884 zastával funkci ředitele Jednoty. Byl přítelem Emila Weyra a několik let po jeho skonu se oženil (1898) s vdovu po něm, Marií Waniekovou-Weyrovou (1860-1934).

Weyrovo album se zachovalo v archivu Jednoty, který je uložen v Archivu AV ČR. Celkem album nyní obsahuje asi 134 vizitek (včetně několika kabinetek) z období, kdy je mohl sesbírat Emil Weyr, a také asi 10 fotografií evidentně vložených v pozdějších dobách (od 1910 do 1948). Některá místa s popisky jsou prázdná; jmenovitě Bertini, Boltzmann, Grasfmann, Jordan, Kowalevska (jediná dáma, na jejíž vizitku jmenovitě vzpomíná Fr. Weyr), Kummer, Küpper, Petzval, Réýe, Sturm, Sylvester, Červenka, Domalíp, Durdík, Strouhal, Škroup, Weselý. V jiných složkách archivního fondu Jednoty pak lze nalézt několik fotografických vizitek, které mohly být částí alba. Například Čeněk Strouhal, Josef Vaňaus nebo Felix Klein (starší portrét).

Výstavu tvoří jedenáct panelů (velikosti 70 x 100 cm):

  1. Úvodní panel s 59 portréty
  2. Weyrova rodina
  3. Weyrovo album
  4. Carte de viste
  5. Učitelé a kolegové
  6. Italští matematikové
  7. Jednota českých mathematiků
  8. Francouzští akademici a učenci
  9. Pražská polytechnika
  10. Německá centra matematiky
  11. Vídeňská společnost

Výstava byla poprvé představena na sjezdu Jednotu českých matematiků a fyziků v Ostravě od 4. do 6. června 2018. (Tisková pdf jsou k dispozici pro nekomerční účely. V případě zájmu kontaktujte autora výstavy.)

Literatura:

Náhled panelů

Panel 3. Carte de visite

(korigováno Pavlem Scheuflerem)

Fotografická vizitka (název pochází z francouzského označení „carte de visite”, doslova „karta k návštěvě”)

Jednalo se o první masové obrazové médium, které v 60. letech 19. století udělalo z fotografie celospolečenský fenomén.

Vynálezcem principu vizitky byl André-Adolphe-Eugene Disdéri, který si ji roku 1854 patentoval (stejnou ideu měl dříve Louis Dodero v Marseille r. 1851). Princip, který umožnil udělat více fotografií za menší cenu, byl prostý:

Fotografickým přístrojem opatřeným několika objektivy a posuvným adaptérem na kazety s fotografickou deskou (nebo pouze adaptérem, neboť objektivy byly drahé) umožnil v jednom sezení u fotografa rychle nasnímat 8 nebo i 12 póz na jednu fotografickou desku). Z desky se negativ osvítil na papír. Pozitiv se pak rozstříhal na jednotlivé záběry a ty se nalepily na standardizované kartony.

Vizitky byly základem neobyčejné konjunktury fotografie zejména mezi lety 1859-1865. Teprve vizitka naplnila do té doby nedostatečně rozvinuté možnosti fotografie: rychlost a levnost zhotovení, neomezený počet kopií, snadnost prohlížení. Šíří námětů se vizitka blížila pozdějším pohlednicím, od nichž se však zásadně liší nejen velikostí, stářím, ale i funkcí - vizitka nebyla určená k posílání. S pohlednicí má však spojenou upomínkovou funkci. Z velikosti vizitek vycházely další formáty fotografií, z nichž nejznámější byla kabinetka na kartonu velikosti přibližně 110 mm x 170 mm. Díky vizitce se o šedesátých letech 19. století hovoří jako o “zlatém věku fotografie”, kdy nadšení a opojení z možností tohoto vynálezu, který teprve tehdy pronikl do širších vrstev, vedlo k jejímu nebývalému rozkvětu a popularitě. Fotografie se dočasně stala jednou z nejvýnosnějších živností. Trvalo však ještě pět let, než se Disdériho patent všeobecně ujal a než se v podobě módní vlny rozšířil z Francie do celého světa. Díky vizitkám vznikaly v rodinách rodové portrétní galérie zcela nového typu, jež by v takovém rozsahu nebyly myslitelné bez fotografie - vzniklo rodinné album. Fotografie jako závěsný obraz, vycházející z předchozí malířské tradice, ztrácela svůj význam. Právě fotografie umožnila nevídané rozšíření kulturního a zeměpisného obzoru člověka 19. století. Fotografie je i základem současné “exploze obrázků”, jež na nás útočí ze všech stran. Od uplatnění fotografické vizitky žijeme v “obrázkovém věku”.

Malý obraz na kartonu nezískal jen roli rodinného nebo osobního dokumentu, funkci upomínkovou, nýbrž měl i funkci vzdělávací a zábavnou. Na vizitkách se kupovaly reprodukce uměleckých děl, místopisné fotografie z celého světa, snímky osobností i komponované žánrové scény. Alba s vizitkami se stala nepostradatelnou součástí kulturního rozhledu, stejně jako svazky knih v knihovně. Proto také se vizitky prodávaly především v knihkupectvích a nejstarší fotografické sbírky se zakládaly při knihovnách.

Vývoj a datování fotografických vizitek

Relativně spolehlivou datační pomůckou je datování vzniku snímku v rodinném albu v souvislosti s významnou rodinnou událostí. Další pomůckou jsou kartony s adresou ateliéru, jehož vznik a zánik může být zřejmý z archivních materiálů nebo regionálního tisku. Někdy jsou datovány i samotné kartony vizitek. Pomocnou metodou je určování doby vzniku snímků pomocí slohových souvislostí. Nejstarší vizitky většinou zobrazovaly celé stojící postavy v čelném pohledu (viz vizitku A). Kolem r. 1863 se objevovalo zkracování mužských postav po kolena (B) (u ženských přetrvávalo zobrazení celé postavy). Orámování snímků ornamentem jako u skutečných vizitek je typické pro šedesátá léta. Roku 1865 zavedl E. Rabending ve Vídni takzvanou „úpravu do ztracena“ kolem hlav a poprsí, posazených vždy do středu vizitek (C). Roku 1865 byla uvedena úprava vizitek s názvem „camée“ jako vyobrazení hlavy ze čtyř různých stran. V téže době byly také oblíbené medailonové vizitky (neboli jak se říkalo „v úpravě do mozaiky“), obsahující zpravidla čtyři nebo pět portrétů osobností na jedné vizitce. Před rokem 1870 se začalo užívat velmi lesklých povrchů s názvy bombé, glacé nebo email-bild. Pro snímky oválných a kruhových tvarů se někdy užíval název „plaqué“ (D). Do oválů byly také často zasazovány tzv. rembrandtovské profily, jež se s oblibou užívaly v sedmdesátých letech 19. století.

Zajímavým historickým dokladem jsou ruby vizitek. Poměrně často se obměňovaly, takže mohou být oporou pro datování. Přinášejí cenné údaje o osobě fotografa, umístění jeho ateliéru, o jeho vyznamenáních a titulech. Kartony vizitek byly zpočátku jen bílé (A), opatřené jménem fotografa tiskem nebo i razítkem (vzácně nálepkou). V průběhu 60. let počet údajů na zadních stranách vizitek postupně vzrůstal. V sedmdesátých letech se objevily kartony barevné (C) a černé se zlatou ořízkou (E) a přibývalo na nich ornamentální výzdoby. Nejčastěji se objevovaly aversy a reversy obdržených medailí (F) s kompozicemi majícími vztah k fotografii, slunci a umění jako např. fotografická komora (G) nebo malířská paleta, múzy, Helios a sluneční paprsky. S růstem iluzivních tendencí u portrétů přibývalo ornamentiky ve slohu třetího rokoka i na kartonech.

© 2013–2018 Univerzita Karlova, Matematicko-fyzikální fakulta. Design noBrother.
Za obsah odpovídá Jan Valenta.